Pomáhá klobouk přemýšlet? (41/18)

Většinou tak nějak tušíme, jak jsme úspěšní v našem konání. Ale jak efektivně dokážeme přemýšlet?

V systemické „škole“ koučování a supervize chápeme problém nebo téma, které klient přináší, jen jako zástupné. Na něm se může klient naučit právě efektivněji přemýšlet.

V procesu hledání řešení při koučování často začínáme od konce (jak už je asi patrné z předchozích článků): soustředíme se na projektování budoucnosti. Budoucnost je nepopsaný list (kartářky se mnou asi nebudou souhlasit), a my zatím virtuálně, v představách, zato detailně, předvytváříme věcí příští. To samotné někdy stačí pro nalezení řešení či cesty k našemu cíli.

Při kreslení budoucnosti za pomoci základního nástroje, tj. naší mysli, je dobré vědět, že myšlení má různé polohy, různé funkce, že přemýšlení nad tématem má různé fáze. Potíže často nastávají, když tyto fáze smícháme, některou z poloh přemýšlení přeceňujeme, některou vyloučíme úplně…

Pro zpřehlednění tohoto se podívejme na metodu šesti klobouků. Používá se při skupinovém procesu práce na nových projektech, nápadech… Skupina pomyslně střídá klobouky, nikdy si nenasazuje klobouky dva naráz. Když máte bílý klobouk, dáváte na stůl fakta, data, informace, když máte červený klobouk, referujete o vlastních pocitech a emocích s tématem spojených, když máte černý klobouk, dovolíte si otevřít obavy, rizika a možné překážky, žlutý klobouk naopak nastartuje optimizmus a očekávání, zelený klobouk pomáhá generovat nové nápady, oživuje kreativní myšlení a modrý klobouk celý proces tak nějak rámuje, pomáhá vždy na chvilku poodstoupit a pohlédnout na celý proces s nadhledem (co zrovna děláme, jak se nám to daří…).

Zkusme se tedy inspirovat tímto procesem skupinové práce a použijme ho v našem individuálním týdenním experimentu. Vezměte si téma, které nosíte v hlavě, do kterého máte chuť. A postupně a bez přeskakování si nasaďte jeden klobouk po druhém, a vždy pár minut vydržte jen s jedním způsobem přemýšlení o věci.

Jelikož každý z nás svým naturelem vždy inklinuje především k jednomu typu myšlení (já například rád nosím zelený klobouk generující přehršel nápadů a zapomínám na černý, který by mi mohl ušetřit spoustu úsilí s neuskutečnitelnými aktivitami) může nám tento pokus obohatit náš repertoár způsobů myšlení o věcech a zásadně nám usnadnit nebo obohatit život. Tak směle do toho!

human-1411499_1920

Autor článku: Jan Knetl

Dobrý hospodář s životní energií (40/18)

Každý člověk má určité množství energie, kterou do něčeho investuje. Někdy dobře, někdy méně šťastně… Nepředstavujme si to však jako třeba nějakou cisternu energie, která je nám dána a kterou až vyčerpáme, končíme. To by totiž mohlo znamenat, že bychom měli především odpočívat a šetřit síly nebo naopak všechen náš čas chytře investovat, hnát se bezhlavě za naším cílem a moc se nerozhlížet.

Spíše je zajímavé životní energii vnímat jako podobnou té elektrické – také se nedá moc uskladnit, buď tu prostě je nebo není. Stejně důležité jako kam ji investujeme je, jak ji dokážeme načerpat, tj. jak se umíme zastavit, těšit se z našich výsledků, jak se dokážeme odměnit, jak dokážeme nechat vše být a jen tak si nabíjet baterky, jestli dokážeme dělat věci, které nás baví a nic víc nepřináší…

Lidé se někdy diví, proč nejsou úspěšní. Napadají mě tři hlavní důvody:

1) Nemají jasný cíl. Ne nadarmo se říká: „Když nevíš kam pluješ, žádný vítr ti není dobrý„.

2) A když mají jasný cíl, nějaký svůj velký sen, a přesto se nic neděje? Nic pro to nedělají. Inventurou svého hospodaření s časem mohou zjistit, že ač se nechávají slyšet, že jejich cíle jsou pro ně životně důležité, ve skutečnosti jsou jen na okraji jejich zájmu a ze svého času jim věnují jen zlomek.

3) A co když splnili obě podmínky, tj. ví, co chtějí a dávají tomu hodně…? Lidská mysl a lidské snažení, motivace, obrany.. to je moc složitá záležitost, nejednoznačná, je zde mnoho spodních proudů. Často říkáme, že něco chceme, ale mnohem větší část mysli (ať vědomá či nevědomá) si to ve skutečnosti nepřeje nebo chce zároveň jiné věci, které jsou s tím v rozporu… Je to změť protichůdný sil, jejichž výslednicí je náš život.

Co z toho pro nás vyplývá? Podle mého, dokonale se znát (alespoň natolik, nakolik je to možné). Jen to nám dovolí hospodařit s naší energií bez toho, aniž bychom jí plýtvaly na věci, které ve skutečnosti nechceme, abychom nepádlovali proti proudu, ale naopak využili sílu větru, abychom pluli jedním směrem, nejkratší cestou a nekličkovali nazdařbůh…

Jak na to? Můžeme zkusit jak jinak než experiment. Když připustíme, že výslednicí vnitřních hnacích sil je náš život, můžeme si zahrát na (psycho)matematika, který řeší složitou rovnici a musí na to odzadu. Výsledek známe, tím je náš život – se vším co se nám děje, jak se cítíme, jak se k nám vztahují ostatní.  A z něj se budeme snažit přijít na postup výpočtu: jaké jsou zde proměnné, jaké mají znaménko, kdy se sčítají a kdy odčítají, co rovnici dělí nebo naopak násobí… Jde ta rovnice zjednodušit? Nebo tam něco chybí?

To nám může pomoci získat vhled do našich motivů a samozřejmě tak také zjistíme, zda jsem nebo nejsme dobrými hospodáři s naší životní energií. Přeji hodně vzrušujících zážitků při nalézání jedinečné a neopakovatelné rovnice vašeho života.

buffalo-1822581_1920

Autor: Jan Knetl

HipHop – svérázný styl koučování (39/18)

Možná že už nemám věk ani nejsem proškolený životem v ghettu, abychom mohl mluvit o hip hopové kultuře, nicméně mě tento fenomén natolik čímsi fascinuje, že si dovolím se u něj na chvíli zastavit.

Od „vyzrálých“ znalců hudby často slýchám: americký rap je pro nás nepochopitelný, český rap je zase jen taková karikatura rapu skutečného, celá tahle tvorba je jeden velký ego-trip, je jen o oslavě peněz, prázdného úspěchu, holek…  Nic hlubšího. Často nemohu než s tím souhlasit. Ale nic naplat, má fascinace trvá dál. Čím to?

Když posloucháte rap, můžete mít pocit, že se vám vhání život do žil, že jste nad věcí, že jste pánem když ne světa, tak aspoň svého života. Navíc často texty obsahují, světe div se, koučovací témata: téma motivace, síly, úspěchu…

Jde skutečně o oslavu ega? Možná ano. Ale proč vlastně ne? Pěstovaní sebe-vědomí, sebe-hodnoty – to je velice ozdravná kůra! Naopak většinou z pocitu méněcennosti a snahy získat sebevědomí odpichováním se od ramen druhých vznikají na světě patálie. Kdo cítí sebeúctu, nemůže neuctivě zacházet s ostatními.

Obdivuji energii raperů, jejich soustředěnost, cílevědomost a zápal – na rozdíl od (folkoví písničkáři prominou) např. folkových písničkářů, kteří často působí dojmem, že jim dochází baterie nebo antidepresiva.

V hip-hopu si vážím „opravdovosti„. A když tak nad tím přemýšlím a zobecním to, možná že si vážím více lidské opravdovosti než toho, k jakým hodnotám se člověk otevřeně hlásí (protože ač mohou být tyto hodnoty bohulibé, mohou být na hony vzdálené naší současné přirozenosti). Když je řeč o „opravdovosti“, musím se zákonitě ještě vyrovnat s jejím opakem: s „hraním si na něco“, pozérstvím, pokrytectvím. Samozřejmě mě napadá ironická poznámka: „Abys byl raper, musíš si vzít značkový hadry, na krk zlatej řetěz a vydat se ulicí klátivou ležérní chůzí… Co je na tom opravdovýho?…“

A tak si to zkouším (protože lidi musí mít pro klid duše věci vysvětlené) vysvětlil, a to trojúhelníkem „emoční stav – postoje – chování“ a pochopením, že je jedno za jaký konec zatáhneme.

Lze na to jít klasicky: a) jak o sobě a světu přemýšlíme, b) tak nám je a c) podle toho se chováme. Ale jde to vzít i z jiného konce: a) jak se chováme (třeba si zkusíme nějaký experiment, tj. děláme něco, co běžně neděláme), b) tak se pak cítíme a c) to může ovlivnit náš sebeobraz (třeba se o sobě dozvíme něco, co jsme dřív nevěděli). A v našem dnešním hip-hop-tématu to jde i v tomto pořadí: a) navodíme v sobě (třeba poslechem hudby) nějaký emoční stav, b) to může formovat to, jak sami sebe pojímáme a c) to ovlivní, jak se budeme chovat (tj. budeme dělat nové věci nebo staré věci jinak). Všechny jmenované cesty jsou stejně hodnotné.

Z toho vyplývá i náš dnešní experiment: zkuste si poslechnout  hip-hop nebo úplně jiný žánr, ale ten, který ve vás vzbuzuje sebedůvěru, sebeúctu, sebevědomí… Nakažte se tím, nechte se tímto pocitem prostoupit… a pak jděte a jednejte. Sledujte pak, jaký efekt to mělo – co to v druhých vzbuzovalo, jak s vámi jednali, co se dělo, jak vám bylo… Je to experiment, který nám může ukázat, že věci nejsou tak pevné, jak se zdají být, a to ani obraz nás samých.

music-2033561_1920

Autor: Jan Knetl

Je koučink bublina? (38/18)

Někdy slýchám názor že koučování je jen módní výstřelek, který nebude mít dlouhého trvání, nebo že je to nový název pro věci dávno vymyšlené, že je to jen nafouklá bublina. Nad tím můžu jen pokrčit rameny a myslet si, resp. vědět své. Vím a jsem svědkem toho, že koučovací přístup jakožto způsob rozhovoru nebo způsob myšlení dokáže měnit lidem životy, a to jako zázrakem. Podívejme se tedy dnes na kouzlo koučování.

Použijme k tomu například rozdílu mezi školením a koučováním. Školení by ve zdravotnickém prostředí mohla být třeba taková pravidelná preventivní prohlídka: od všeho trochu, nic úplně důkladně, možná si nějakou věc jako „měl byste omezit sacharidy“ vezmu k srdci, ale spíš ne, do pár týdnů nevím, že jsem na prohlídce byl. Koučování je potom spíš chirurgický zákrok: řeší jednu, za to skutečně důležitou věc, jde do hloubky a mění život člověka radikálním způsobem.

Lidé mají často pocit, že jsou někam vrženi, podmínky je nutí něco dělat a tak to dělají, prostě je osud někam zavál. Koučování otevírá člověku jiný pohled: existuje nekonečně mnoho alternativních způsobů života, je na nás, jaký volíme. Výsledek takového pohledu a přemítání (ať už v rozhovoru s koučem nebo ve vnitřní dialogu) vede člověka ke zjištění, že nejsme vrženi, ale že se sami (a to ustavičně) vrháme a že nemusíme dělat to, co zrovna děláme, tak, jak to zrovna děláme, nebo to nemusíme dělat vůbec (a můžeme dělat něco zajímavějšího) nebo to dělat můžeme, ale z našeho vědomého rozhodnutí a není tu pak komu nadávat…

Koučovací experiment tohoto týdne tedy zní: rozhlédnout se po svém životě. Způsobů, jak na to, je více a někdy se k tomu určitě vrátíme. Ale co nám v tento moment bude stačit je: udělat si hodinu času. V ní se vzneste třeba pomyslným balónem nad svůj život a pěkně z výšky se na něj podívejte. Podívejte se za sebe, co je za vámi, co jste zažili, co jste dokázali, kde právě teď jste a co byste rádi viděli před sebou… Zvykejte si na tento způsob „dívání se“ na život z odstupu. A možná se tak bezděčně, jakoby mimochodem, zasejí semínka žádoucích změn, ač třeba ještě vůbec nevíte jakých…

Těm, kteří si tento čas najít nedokáží, nezbývá, než si najít svého kouče.

roll-the-dice-1502706_1920

Autor: Jan Knetl

Vznešená cesta očůrání (37/18)

Tento týden se v našem zamyšlení dotkneme nelítostného boje dvou odvěkých rivalů: kvality a kvantity. Obě strany mají něco do sebe.

Postavit se na stranu kvality znamená dělat vše naplno, na 100%, opravdově, bez diletantství. Zní to skvěle, vznešeně… A ještě skvělejší by to bylo, kdybychom k tomu navíc měli neomezeně času a energie. Nicméně čas i kapacita našich sil jsou v tomto celkem neoblomní. Proto je omezený i počet věcí, kterým jsme schopni v nám daném čase věnovat svou pozornost. Snaha být ve všem úzkostlivě stoprocentní už nejednomu udělala z života peklo.

A pak tu máme druhou cestu, cestu kvantity. Je to toho tolik, co svět nabízí! Lze zkusit mnoho věcí, využít všech příležitostí, okolo kterých se ostatní jen nevšímavě plahočí… Vždyť spojování věcí dosud nespojených a hledání souvislostí je cesta k úspěchu, ne jednostranná specializace! Pestrost, všestrannost se zde dostává do popředí a hloubka jednotlivostí jim uvolňuje cestu.

Dokážete říct, k jaké straně Vás to více táhne?

Samozřejmě, jako vždy u podobných dilemat, se nám nabízí elegantní řešení v podobě zlaté střední cesty. Ta by na nás ovšem kladla velký úkol hodný odvážného ducha: úkol rozpoznat, v jakých chvílích ubrat na kvalitě (a prostě to očůrat) a kdy ubrat v kvantitě a minimalisticky dělat pouze jednu věc, zato na 100%.

Já osobně smekám před životním uměním plout našimi povinnostmi s minimem úsilí, které šetříme na věci pro nás nejdůležitější. Je to kompetence, která se nám může v životě (a zejména na manažerských pozicích) náramně hodit. Některé věci zkrátka nezasluhují takovou naší péči a jiné naopak.

Proto dnešní experiment zní: učte se v průběhu týdne rozeznávat věci méně důležité, kde byste mohli svůj čas a energii ušetřit, a rozeznávat věci, které pro Vás mají zásadní důležitost a zasloužily by si více Vaší péče. Kdo toto dokáže, teprve potom může se považovati za dobrého hospodáře.

adult-2449725_1920

Autor: Jan Knetl

Dar rozlišení (děkujeme áčkařům) (36/8)

Půjčme si pro náš dnešní experiment modlitbu od Fridricha Öttingera. Vešla ve známost především díky společnosti Anonymních alkoholiků, která si ji před pěknou řádkou let vzala za svou. I nám, kdož máme alkohol plně pod kontrolou (nebo si to aspoň myslíme), by mohlo stát za to se u této modlitby chvilku pozastavit. Jedna z jejích variaci zní:

„Bože, dej mi sílu, abych změnil věci, které změnit mohu,

dej mi pokoru, abych přijal věci, které změnit nemohu

a dej mi moudrost, abych obojí od sebe odlišil.“

Dlouho jsem si lámal hlavu nad sloučením dvou protichůdných cest: pokorného přijímání všeho, co se člověku děje s vědomím toho, že štěstí člověka je přímo odvislé od toho, nakolik dokáže v životě spíše děkovat nežli prosit (tj. víc být vděčný za to, co má, nežli chtivý toho, co ještě nemá). To ale může člověka vést ke smířené pasivitě až neschopnosti brát věci do vlastních rukou, neschopnosti aktivně se starat o své štěstí, dosíci úspěchu atd. Druhá cesta – a také si určitě vybavíte ze svého okolí její reprezentanty ve své vyhrocené podobě – je víra v to, že „co si neurvu, nebudu mít“ a silou vůle bojuji se sebou a světem o štěstí. Takový lidé mohou být velice úspěšní v oblasti, kterou si vybrali, avšak  někdy se platí za přemíru úsilí velkou cenou. Úspěch v jedné oblasti a „po mně potopa“ v dalších může naši spokojenost značně zkomplikovat, nemluvě o tom, že dosažení kýženého výsledku našeho snažení vůbec nemusí souviset s naším vnitřním pocitem štěstí.

Tato modlitba „Za poskytnutí daru rozlišení“ je krásným vyjádřením řešení tohoto dilematu. Dokáže oba přístupy integrovat, rozevírá člověku širokou škálu možností, jak se zachovat – záleží jen na jeho moudrosti, jakou z nich kdy zvolí tak, aby to byla cesta nejméně namáhavá a nejméně bolestná. Z toho nám vyplývá doporučení na tento týden:

Udělejte si přehled v tom, co:

1) změnit chcete a můžete,

2) poté hledejte všechny zdroje síly, která vám pomůže to změnit

3) a poté to změňte,

4) a dále přehled v tom, co změnit chcete ale nemůžete,

5) hledejte způsoby, jak se s tím smířit, jak najít pokoru,

6) a pak to prostě pusťte

To se jednoduše píše… Nicméně tento způsob hledání nazývá modlitba moudrostí a na té to všechno stojí. Ale kde ji vzít? Je to dar, který někdo dostal a někdo ne, nebo o ni můžeme jenom prosit v modlitbě, jako je tato, nebo se o ni musíme rvát…? To je velké téma, nad kterým můžeme popřemýšlet někdy příště.  

cemetery-783298_1920

Autor: Jan Knetl

Když čas běží, věci se dějí (35/18)

Tento týden se zaměříme na věci, které odkládáme, které leží odstrčené naším vědomím v tmavém rohu naší pozornosti, zato se skvělým nadáním nás strašit. Že se nám do nich nechce může mít řadu důvodů. Nejčastější z nich je, že jsou moc velké, nerozporcované, nevíme, z jaké strany se k nim přiblížit. Je to zkrátka ten příslovečný slon: při představě, že před námi leží úkol spořádat slona, nám dobře u žaludku nedělá.

Zalovte tedy v tmavých rozích svého vědomí a udělejte si seznam těchto recidivujících navštěvovatelů vašeho skladiště odkládaných úkolů. Mohou být dva nebo deset, podle toho, kolik jich tam schováváte. A teď ke každému přiřaďte čas, který jim můžete v tomto týdnu bez větších problémů a pocitů presu věnovat. Může to být čtvrthodinka, hodinka nebo dvě…

A pak si vyberte první úkol nebo projekt a jednoduše pusťte měření času. Mě osobně v tomto směru skvěle slouží internetová aplikace Toodledo nebo použijte Toggl, možností tohoto typu je nepřeberně. Pusťte čas – jakoby mimochodem, bezděčně – bez jakýchkoli předchozích představ. Ty totiž můžou zaktivizovat náš odpor, což vůbec nepotřebujeme. Jde o to tento úvodní paralyzující odpor kujónsky obejít.

Pusťte čas a nechte věci lehce běžet v duchu zvoleného úkolu. Je úplně jedno, jestli budete jen koukat z okna a potichu o tématu dumat, čekat na inspiraci z hůry nebo budete čas věnovat rozdrobování obřího úkolu na menší a menší úkoly nebo se do něj pustíte s té nejradostnější nebo nejjednodušší strany…

Takto elegantně překonáte tu největší bariéru, a tou je „začít“. Pak po čtvrt hodině třeba zjistíte, že začít nebylo tak hrozné, tíha je ta tam, protože už tak nějak víte, co máte dělat a jak to půjde dál… nebo se z neuvědomovaného pohroužení proberete za tři hodiny a zjistíte, že ze slona se stala jen středně rostlá gazela. Ať tak či tak, uvidíte, že věci se dají do pohybu a že Vás to zas tolik sil nestojí.

Až se ohlídnete po týdnu, možná zjistíte, že čas vyhrazený jednotlivým úkolům jste naplnili a výsledný efekt předčil Vaše očekávání nebo jste dokonce čas u některých úkolů mnohonásobně přešvihly, to když jste se dostali do tvořivého rauše nebo za bod zlomu, kdy úkol začíná samospádem sám a přirozeně tendovat ke svému dokončení. Kdo ví.

Přeji hodně objevných zážitků v týdenním experimentu vypořádání se se svými strašáky!

hourglass-708574_1920.jpg

Autor: Jan Knetl

Prošlapujte cestu dějinám (34/18)

Začněme dnes rovnou malým experimentem. Staňte se na chvilku architektem a zkuste nakreslit budovu. Nechte fantazii naprostou volnost. Nechte ji pořádně se rozmáchnout. Protože víte, že je to jen jako a že se podle Vašeho návrhu žádná budova stavět nebude…

A teď se podívejme na výsledek. Pravděpodobně zjišťujete, že se Vaše fantazie i přes úvodní povzbuzení přesto držela trochu při zemi, že jste si při kreslení tvarů a křivek nechali diktovat vědomím toho, co je při současných materiálech a technologii možné, respektovali jste pravděpodobně zákon gravitace, takže je základna budovy širší než její horní části apod.

Ale co takhle nejprve navrhnou bez jakýchkoli omezení a limitů svou představu v její nejodvážnější podobě (vždyť vše se tvoří nejprve v pouhé představě, kde si jako v Matrixu všechna omezení vytváříme sami!) a teprve poté, dlouho poté, hledat způsoby a cesty, jak tuto představu realizovat.

Kdyby ku příkladu Jules Verne šel ve svých představách pouze s dobou, možná by věci jako tank, vrtulník, lety kosmickou lodí nebo skafandr vůbec nevznikly nebo by svět na jejich objevení čekal, až je ve svých knihách „vynalezne“ jiný fantasta. Všechny věci, co kdy člověk stvořil, byly nejprve myšlenkami, velmi konkrétními myšlenkami. To je podmínka jejich vzniku. Fantastové a snílci tak prošlapávají cestu lidským dějinám, protože dovolují ostatním pomyslet na věci, které byly dříve nemyslitelné.

Můžete zkusit znovu ve světle řečeného znovu načrtnout svou budovu, tentokrát ještě vzdálenější od všeho běžného a možného. Anebo si rovnou vezměte projekt, nad kterým zrovna přemýšlíte a buďte fantastou a snílkem a předběhněte dobu. Nedovolte kritické, ustrašené nebo poslušné části mysli, aby vám v téhle vzácné chvíli přistřihávala křídla!

A uvidíme, zda se mezi těmi ztřeštěnými až šílenými myšlenkami nezaleskne něco skutečně hodnotného, co svět do dnešního dne ještě neviděl…

dreams-2904682_1280

Autor: Jan Knetl

Běžet nebo jít? (33/18)

Existuje mnoho různých cest, jakými člověk dosahuje toho, co chce. Někdo má neurčité tušení, že tam někde na něj čeká nějaké štěstí a tak také čeká. Někdo aktivně vysílá svá přání do Vesmíru a čeká na odpověď. Někdo ví co chce a jde si za tím. Někdo už všechno má, takže se životem nechává jen tak unášet tam, kde je ho třeba…

Nás tento týden bude zajímat cesta, kdy se člověk za jasným, konkrétním cílem rozběhne a běží. Ne tedy „vydá se za ním šouravým krokem“. Možná že bychom se k němu také došourali, ale běh může být v mnoha aspektech zajímavějším:

Člověk, který za něčím běží, většinou překypuje nadšením, cíl ho „táhne“, člověk se nerozhlíží moc kolem, nedbá o tajuplné odbočky… Výhodou je také setrvačnost, která mu může pomoci slabé chvilky (které ke každé cestě neodmyslitelně patří) lehce překlenout (protože v běhu se zastavuje hůře nežli v chůzi).

Navíc je zásadní rozdíl mezi během a chůzí už ze své definice. Víte jaký?…

Při chůzi jsme v každém okamžiku alespoň jednou nohou na zemi, je to takový bezpečný způsob přesunu. Naproti tomu při běhu opouštíme vždy na čas známou půdu pod nohama, odvážně vstupujeme do neznámého prostoru, jsme v letu, jsme alespoň na chvilku svobodní a otevření novým věcem, originálním myšlenkám, neotřelým nápadům…

Proto si dovolte zasvětit tento týden jedné jediné věci, rozběhněte se za ní a zakuste účinky tohoto způsobu putování životem.

Udělejte si hodinku jen pro sebe, poproste rodinu, známé, aby Vám dopřáli hodinku bez vyrušování a při šálku čaje si udělejte seznam všech věcí, za kterými by Vám stálo za to vyrazit tryskem. Tj. víte, že by Vás to nějaké síly stálo, ale v porovnání s příslibem dosaženého cíle to stojí jednoznačně za to.

Pak se na seznam zadívejte a očima hledejte jeden jediný cíl, při kterém v těle ucítíte nejvíc energie, kdy pocítíte, že ožíváte…

V ten moment jste našli směr. Můžete vyrazit! Od teď každou možnou chvíli věnujte v myšlenkách i činech tomuto cíli a moc se neohlížejte. Ohlédněte se až za týden. Pravděpodobně se Vám nebude chtít věřit, co vše se může za jediný týden stát…

cheetah-2859581_1920.jpg

Autor: Jan Knetl

Ponořte se do řeky Flow (32/18)

Znáte ten blažený pocit typu: „pro dnešek hotovo“, „to šlo pěkně od ruky“, „dobře já“…? To je na sklonku pracovního dne zadostiučinění pro každého lídra i řadového zaměstnance. Pro někoho je to všední věc (pravděpodobně je to ten, jež zvítězil nad časem a stal se mistrem timemanagementu), pro někoho je to zkušenost zcela neznámá (to si ovšem představit nedokážu, vždyť každý byl jednou dítětem a děti jsou v tomto ohledu mistry), a většina z nás pendluje někde mezi.

V timemanagementu jsou různé aspekty, na které se můžeme soustředit při plnění našich úkolů a které nám buď přinášejí radost nebo nás stresují (tj. na posun v projektu, na počet odfajfkovaných úkolů, na naměřený čas…). To má každý jinak. Proto je velmi užitečné se v tomto ohledu dokonale znát (protože je o poznání příjemnější se z práce radovat, nežli se jí stresovat).

Dnes nám nepůjde o výkon, ale zaměříme se na kvalitativní prožitek právě probíhající činnosti, tj. na pocit Flow – kdy jsme se ponořili do řeky činnosti, jsme jí pohlceni a jen se necháváme vést proudem, s ničím nebojujeme, užíváme si tu jízdu… a přesto všechno, co se nám dostane pod ruku, děláme na 100%.

Pojďme na to koučovacím způsobem, tedy přes naše vlastní, jedinečnou, osobitou zkušenost. Každý z nás zažil den nebo okamžik, který byl přesně takový: kdy pracoval jako čert, ale to si uvědomil až zpětně, když z té řeky vystoupil. V řece prožíval pouze ponoření a radost.

Věnujte v pohodlí Vaše křesla pár okamžiků vzpomínce na tuto zkušenost. Projděte si ji v duchu – s nadhledem i v detailech… Dejte si na čas.

Při mapování zkušenosti zaznamenejte všechny indicie, které Vám pomohou odkrýt, jak to funguje, jak se Vám povedlo tento stav navodit a jak tedy zvýšit pravděpodobnost, že se Vám to zítra, pozítří a další dny podaří znovu.

Přeji vzrušující výzkumnou akci. Myslím, že stojí zato.

splashing-165192_1280

Autor: Jan Knetl