Fungují předsevzetí? Jistěže! (52/18)

Předsevzetí fungují. Někdo ale může namítnout, a je to námitka rozhodně na místě: „No tak proč většina předsevzetí zajde na úbytě, skončí v zapomnění a zbude po nich v lepším případě nic, v  horším nepříjemná pachuť selhání, viny nebo frustrace?“

Předsevzetí, aby fungovalo, musí být skutečně předsevzetím! Asi nejčastěji si ho lidé pletou s přáním. Slyšíte ten rozdíl? „Mám přání…“ x „Předsevzal jsem si…!“

„Mám přání…“ je takové plácnutí do vody, plivnutí do větru, je to taková jednorázová záležitost, nezávazné prohlášení. Zato „předsevzal jsem si…“ – to už je skoro hotovo, tomu věřím. Jsou to vážně míněná slova: vzal jsem si to „za své“ a přijímám za to závazek. A nejsou to jen v nějakém emocionálním pohnutí pronesená slova (to se rozhodně taky hodí), je to řečeno s „chladnou hlavou“, je to promyšlené.

Je to jako s kletbou – se slovy, po jejichž vyřčení se děly věci, někdy zdálo by se až nadpřirozené. Koukolík např. mluví  o šamanech, kteří měli prazvláštní moc. Když ukázali na nějakého nešťastníka rituální kůstkou, ten do roka zemřel. Zásadní pro toto kouzlo bylo, aby nešťastník viděl, že ho šaman, nejvyšší autorita kmene, proklel. Musel vědět, jaké neštěstí je na něj sesláno, jinak by to nefungovalo! A potom vlastně sám spáchal pomalou sebevraždu strachem a  nepřiměřeným stresem – ty za pouhý rok dokáží divy. Takže víra člověka může i zabít. Nám stačí vědět, že víra člověka je takřka všemocná a spíš její potenciál využijeme opačně, k věcem tvořivým a radostným, a to konkrétně k experimentu tohoto týdne. Co k tomu budeme potřebovat:

  1. Opět to bude houpací křeslo u krbu: nedělejte zbrklé rozhodnutí, dejte si klidně celý týden na to promyslet, co vám skutečně stojí za to.
  2. Pak budeme potřebovat dvě hlavy: a) „horkou hlavu“ – zvolenou věc si „vezměte do hlavy“! Vzít si něco do hlavy znamená, že budete v tomto ohledu tvrdohlavý, půjdete si jako berani za svým, zkrátka přijmete strategii „hlava, nehlava“ – tuhle energii taky budete potřebovat. b) „Chladnou hlavu“ – promyslete si roční plán. Kde chcete být za rok? Pokochejte se tou představou, nabijte se vidinou výsledku a pak rozkouskujte plán na dvanáct dílů a ty ještě na menší – týdenní plány. To vše takovým způsobem, aby vám ta cesta nenaháněla strach, ale spíš vzbuzovala radostné očekávání.
  3. No a pak trochu koření: cestu si okořeňte tak rafinovaně, tak tvořivě, že vás prostě bude bavit. Bez důmyslného ochucení je každé jídlo spíš utrpením.

A na otázku: „No ale když chci přestat třeba kouřit, to se mi ty ingredience moc nehodí,“ odpovídám: „Předsevzetí přestat kouřit je s prominutím chujovina.“ Předsevzít si a „zaměřit se“ se dá na něco, co začíná (ne končí) a co člověku dělá radost. Přeformulujte své předsevzetí tak, aby tyto podmínky byly naplněny. Pak to vyslovte nahlas, jestli vám to zní dostatečně věrohodně. A jestli tomu skutečně uvěříte, pak už je to skoro „jakoby se stalo“.

balloon-3206530_1920

Autor článku: Jan Knetl

Vánoční experimentování (51/18)

Do koučovacích konzultací přicházejí lidé, kteří mají něco společného. Především jejich způsob myšlení a vztahování se k sobě a ke světu je natolik „zdravý“, efektivní, že jim zaručuje relativně vysokou míru osobní spokojenosti. A také nemají daleko k názoru, že celý život a každá situace, která k nim přichází, je příležitostí k učení, k růstu.

Jedinečnost koučování spočívá mimo jiné v tom, že cesty k tomu, co klient chce, pomáháte hledat v bezprostřední blízkosti klienta (známe to, jak je to s tím příslovečným svícnem), a to v jeho vlastním světě (tj. kouč, pokud není výslovně vyzván, nenabízí nic ze svého světa). To slibuje maximální efekt s minimem vynaloženého úsilí.

Tak pojďme využít realitu těchto dnů a naučme se něco z nadcházejících svátků. Slýchám názor alternativně smýšlejících lidí: „Dárky si nedáváme. Nebudem si na něco hrát! Lásku, pozornost i dárky si můžeme dávat v průběhu celého roku.“ No zní to skvěle. Nicméně proč nepřijmout rituály našich pradědů jako příležitost zkusit si něco nového nebo zkusit si, co už umíme, ale zato intenzivněji. O tom je také koučování – zkusit a dívat se, jak na to reaguje okolí a jak já sám (jak mi je potom po těle a po duši). A zkoušet si intenzivněji pěstovat hlubší a vřelejší vztahy z našimi blízkými, zkoušet obdarovávat a radovat se z radosti druhých, přemýšlet, jak bychom jim mohli udělat radost… zkrátka chvíli na sebe zapomenout a do popředí našeho zájmu dát druhé… to je myslím moc prospěšný experiment pro všechny zúčastněné.

Nuže netřeba už mnoha slov – skočme do tohoto experimentu pro tento týden rovnýma nohama!

tiger-2380007_1920

Autor článku: Jan Knetl

Před Ježíškem za Buddhou (50/18)

Za chvilku tu jsou Vánoce, všichni už se (s větším či menším úspěchem) přelaďujeme na jiné vlny, zeslabujeme náš „hlavní“ přijímač a necháváme vyvstat to něco, co přes vřavu všedního roku moc neslyšíme… Využijme té posvátnosti, která tak nějak visí ve vzduchu, a zkusme ji ještě rozdmýchat, a to vzpomínkou na dětství, na ten intenzivní pocit, který jsme tehdy před Vánoci mívali: oči dokořán, zvědavost, napjaté očekávání, ztišení… Tenkrát jsme si nelámali hlavu, jak je Ježíšek oblečený, jak to může stihnout… Hlavu jsme nějak odložili… a zbylo tam to příjemné tajemno.

My dospěláci už jsme na tento postoj trochu pozapomněli, nicméně máme zase hodně dospěláckých nástrojů, které nám ho pomáhají navodit. Jeden z dnes poměrně známých (aby taky ne, měl ke svému proslavení cca 2,5 tisíce let) je meditace vipassanna neboli meditace všímavosti (nebo také mindfulness – pojem marketingově zajímavý a tedy dobře zobchodovatelný). Je to technika buddhistická, nicméně je tak oproštěná od záležitostí víry, že i ten největší skeptik či ateista dnešní doby proti ní těžko může něco namítat.

Tomuto mentálními postoji všímavé pozornosti se buď můžeme pilně učit z knih, na seminářích nebo na dlouhodobém retreatu, a nebo, a to bude naše cesta, si pouze uvědomíme, že se ho učit nemusíme, že už ho známe.

Jsou to přesně ty (obrazně řečeno) doširoka otevřené oči, postoj plný zvědavosti, pozorné, bedlivé naslouchání… Je to to bezelstné dítě v nás, které když hledá, tak nachází, když poslouchá, tak slyší.

Nic naplat, jako vždy to bude stát nějaký čas a soustředěné zaměření. Tak si najděte v každém dni v tomto týdnu pár minut nerušeného soukromí, a cvičte se ve zvídavém naslouchání všeho, co se ve vás nebo okolo vás šustne (myšlenek, smyslových vjemů, signálů z těla, pocitů…). Nic jiného se od vás nechce – jen pozorovat a divit se.

Můžete pak poznenáhlu s překvapením zjišťovat, že do vašeho života se vkrádá více klidu, více hravosti a radosti, více opravdovosti, více jasnosti a porozumění věcem i životu… Kdo nevyzkouší, neuvěří.

buddhist-1807518_1920

Autor článku: Jan Knetl

Jsme vždy 40 let pozadu? (49/18)

Před nedávnem jsem slyšel názor jednoho ze zakladatelů významného terapeutického směru, že vše revoluční bylo vymyšleno a řečeno v 80. letech minulého století a od té doby nic nového vlastně nezaznělo. Revoltující část mého já tehdy jen zběžně zaprotestovala a smetla to se stolu. Nicméně se toto téma sem tam hlásí o mou pozornost, a tak se s ním pojďme vypořádat.

Některá doba, to se musí nechat, má vskutku zvláštní nadání pro společenský „kvas“, má třaskavý potenciál, který je nutný pro vznik radikálně jiných myšlenek… Když se podíváme na knihy, které se pokládají za bible myšlenkových směrů dnes obecně uznávaných a přijímaných, jsou vždy tak 30 nebo 40 let staré. Což mi vnucuje představu, že jsme vždy tak o 40 let pozadu. Možná právě tolik času trvá, než nová myšlenka dostane šanci prodrat se do hlav i té konzervativnější většiny a zakořenit tam. Nové a revoluční věci se rodí pravděpodobně někde opodál, tiše, bez aplausu davů. Mohou zbořit všechno, co tak pracně a dlouho zakořeňovalo, a to bolí.

Kde hledat ty hnízda revolučních myšlenek, kde hledat zásadní objevy dnešní doby? A chceme být vůbec u toho? Nepočkáme si raději těch 40 let až čas oddělí zrno od plev, nezůstaneme radši v klidu a jistotě většinového proudu?

Takže na otázku „Cožpak teď nic nového nevzniká?“ si odpovídám: „Ale vzniká!“ Ale vzniká toho tolik! Jak poznat, co z toho je zásadní a co je jen opakování starých pravd, co jsou slepé uličky nebo dokonce bludy…? Problémem dnešní doby je přeinformovanost, roztříštěnost informací.

Takže když budeme chtít být u toho, asi nám nezbude, než se neúnavně rozhlížet po všech čertech, bedlivě pozorovat, co se kde ve světě šustne… To je ale nadlidský úkol. Možná by to za nás mohli dělat  akademikové. Přesně tohle mají v popisu práce: rozhlížet se, vše zásadní zaznamenat, prostudovat a rozvíjet to dál… Ale v tomto ohledu, alespoň co se týče humanitních oborů a věcí ducha, to byla právě akademická půda, která zpomalovala pokrok a plnila spíš roli konzervativní brzdy a varovala před bludy a tmářstvím, než že by s odvahou vyrážela do oblastí neprobádaných.

Zdá se, že není východiska. Nezbude nám, než se v této nejistotě a změti informací příjemně ukotvit dnešním experimentem: Najděte si nějakou inspirativní knihou, která je zásadní pro váš obor, pro vás život, knihu, o které můžete říct, že vás oslovila, k níž nemáte výhrad, nadchla vás a dává vám smysl. A přečtěte si jí. Ale to bude jen první krok (tady nám experiment trochu přeteče hranice týdne, a to pravděpodobně o mnoho měsíců). Vezměte si jí jako studijní materiál. Vracejte se k ní znovu a znovu, studujte jí pod drobnohledem, a vše – každou zásadní myšlenku nebo větu – vyzkoušejte v praxi, v reálném životě, zažijte ji, ověřte ji, modifikujte ji k obrazu svému… Tím se od dnešní povrchní a přehlcené doby dostanete k podstatě. Půjdete proti duchu dnešní doby (která je však pozadu), a dostanete se k jednoduchosti a hloubce, což je podlé mého názoru přesně tam, kam kráčí dnešní doba. Tak buďte u toho!

crowd-of-people-1488213_1920

Autor článku: Jan Knetl

Co mají úspěšní společného? Mají „nalétáno“! (48/18)

Kde myslíte, že se bere výjimečnost, úspěch nebo genialita? Někdo může říct, že se s ní narodíme; jiný zase, že je to záležitost dřiny; a další může věřit, že je to jen souhra okolností… Je užitečné vědět, jaká je naše osobní víra v tomto ohledu, protože od této víry se z velké části odvíjí náš osud: buď jsme smíření s tím, že geniální prostě nejsme a tudíž nemáme větší ambice, nebo naopak dřeme a dřeme s přesvědčením, že se to dříve či později musí potkat s úspěchem, někdo čeká a čeká na šťastnou náhodu…

Pro přemýšlení nad tímto tématem doporučuji čtivou a inspirativní knihu „Mimo řadu – anatomie úspěchu“ Malcolma Gladwella.

V minulém článku jsme zmiňovali schopnosti Leonarda da Vinci spojovat různé obory takovým způsobem, že vnikaly nové fascinující věci. Podobně tak autor této knihy spojuje mnoho zdánlivě neslučitelné věci (koncerty Beatles v nevěstincích v Hamburku, válku dvou hrdých jižanských rodin, data narození špičkových hokejistů, osudy židovských přistěhovalců v Americe, letecká neštěstí, rýžová pole a testy z matiky…) a dochází k podivuhodným závěrům, které mohou mít reálné dopady na náš život. My teď uděláme zkratku a půjdeme rovnou k pointě.

Co dělá z učedníka mistra? Co stojí mezi počátečním rozhodnutím a úspěchem?

Jsou to: a) především 10.000 hodin tréninku a b) využité životem nabízené příležitosti. Je tu tedy od všeho trochu. Když nám není pro nějakou oblast ani trochu shůry dáno, ani by nás nenapadlo se tím zabývat. Pak je tu tvrdá práce (ale neříkejme „dřina“ – pro všechny ty výjimečné osoby v knize zmiňované bylo společné, že je práce bavila, nebrali ji jako nutné zlo na cestě k úspěchu). A hraje tu roli i štěstí v podobě životní příležitosti.

Takže se zamyslete: V čem chcete být dobří? A kolik máte v tomto směru „nalétáno“?

Experimentem tohoto týdne tedy je: Najděte oblast činnosti, ve které se chcete stát mistrem a spočtěte vaše zatím nalétané hodiny (můžete hledat i další oblasti, které by se daly kujónsky spojit, čímž se mohou nalítané hodiny sečíst). A jestli vás výsledek nevyděsil (tj. zjistili jste, že je před vámi ještě hodně hodně hodin), tak si vytvořte svůj „letový plán“ takovým způsobem, aby vás bavil, aby představa létání byla lákavá, aby jste to dělali pro létání samo, ne pro certifikát odlítaných hodin (jinak to bude cesta celkem strastiplná).

Nuže… šťastný let!

military-raptor-582888_1920

Autor článku: Jan Knetl

Leonardo, jak tys to dělal? (47/18)

Jestli ani Leonardo da Vinci nebyl už od plínek geniální (ve smyslu inteligence nebo nevšedních vrozených dovedností), to už bychom museli zásadně přehodnotit pohled na všechny podobné velikány celého lidského pokolení. To by totiž taky mohlo znamenat, že nám je jejich svět blíž, než jsme si kdy dokázali představit. Cožpak by se nám troška té „geniality“ nehodila?

O mylném obecném přesvědčení o vrozených schopnostech, o genialitě nebo naopak spoléhání se pouze na silnou vůli a  tvrdou práci – o tom si řekneme příště a opřeme se přitom o fascinující knihu „Mimo řadu“. Dnes se podívejme na Leonarda a poodhalme tajemství jeho „know-how“.

Leonardo je první, kdo vás napadne, když se řekne renesanční člověk. Byl to vědec, technik, umělec.. Dělal vlastně do všeho, ač (a možná že právě proto) bez formálního vzdělání.

I dnes už víme, že větší šanci dosáhnout úspěchu máte, když jste specialistou ne v jednou, ale více než jednom oboru. Leonardo byl mistrem v každém oblasti, kterou si vybral ke zkoumání, pravděpodobně proto, že si půjčil poznatky a zkušenosti z oblastí jiných, spojil je – a pozvedl je tak na novou úroveň. Vznikalo něco nového.

Další zásadní vlastností, která ho odlišovala od jiných obyčejných smrtelníků, byla jeho (jak říká autor knihy o Leonardovi, Walter Isaacson) až obsedantní zvídavost. Chtěl světu v jeho nejbanálnějších jednotlivostech přijít na kloub. Další jeho neméně podstatné charakteristiky, které byly nadávkovány tak, že Leonardovi můžeme říkat génius, byla: všímavost (vnímavost k těm nejvšednějším detailům), představivost (tak důležitá k inovativním myšlenkám) a schopnost neustále pochybovat o věcech a experimentovat (což je opak libování si v rigidním pohledu na svět). A samozřejmě ta vášeň, která mu byla hnacím motorem, způsobila, že vlastně neustále „trénoval“ – to souvisí s onou kouzelnou hranicí 10.000 hodin, které se také dotkneme příště.

Z četby knih, které zkoumají jeho život pod drobnohledem, nám může dojít, že mu ani nebylo pouze „shůry dáno“ ani jeho úspěch nepramenil pouze z vůle a ctižádosti. Schopnost být dobrý v matice, jak se dnes ukazuje, není zas tak daná hodnotou IQ, ale časem, který jsme ochotni vydržet u řešeného příkladu. Třeba zrovna tohle bylo to nejzásadnější kouzlo Leonarda – vydržel u tématu déle než všichni ostatní…

Fascinujícím zdrojem jeho „zastavení se u tématu“ je jeho deník, který čítá tisíce a tisíce popsaných a pokreslených stránek papíru.

A to vám budiž zadáním na tento týden: mějte sebou celý týden sešit a pište si deník. Zaznamenejte jakoukoli novou myšlenku, nový poznatek, nový nápad, nový experiment, který jste podnikli… Vytrvejte, obrňte se trpělivostí a s velkou pravděpodobností se alespoň na chvilku přiblížíte Leonardově vnitřnímu světu v jeho nekonečné a odzbrojující bohatosti.

collage-2231082_1920

Autor článku: Jan Knetl

To věčné hledání štěstí (46/18)

Když moje babička vzpomínala na nešťastnější období svého života, vybavila se jí kašna uprostřed vesničky, kam se s dědečkem právě přistěhovali. V kašně pere prádlo ve studené vodě, protože do baráčku, kde bydleli, neměli přivedenou vodu… Byly to úplné začátky, velmi těžké začátky, plné odříkání a ne zrovna plné komfortu…, ale přesto nejšťastnější chvíle života.

To otevírá tu věčnou otázku, co činí člověka šťastným? Kde se ta mrška „muška zlatá“ v našem životě bere a jak jí můžeme do našeho života pozvat?

Při hledání odpovědi nám může být užitečný výzkum vývoje spokojenosti lidí, kteří náhle (např. v loterii) zbohatli. Ihned po nečekané intervenci paní Štěstěny jejich spokojenost samozřejmě vzrostla. Po půl roce se však spokojenost dostává na původní úroveň, a po roce se kupodivu dokonce snižuje. Vysvětlením je prý fakt, že víc peněz, resp. věcí, znamená také mnohem víc starostí… Já osobně si tento efekt vysvětluji po svém: když peníze nemáme, máme alespoň víru, že kdybychom je měli, byli bychom šťastnější. Ona skupina „šťastlivců“ o tuto víru přichází a víru střídá smutná deziluze. Vůbec představa štěstí v budoucnosti nás někdy může dost mást, může to být bludička, na kterou  uspořádáme hon a když ji doženeme, následuje zklamání, protože očekávané štěstí se nedostavilo. Zkrátka představa štěstí není štěstí

Proto se nechme v dnešním experimentu inspirovat, stejně jako moje babička, naší minulostí, tj. reálnými okamžiky, kdy jsme byli opravdu šťastní. Zapátrejme hluboko v naší paměti a vybavme si všechny ty nejšťastnější chvíle, které bychom rádi, aby se opakovaly, aby tu byly stále nebo alespoň často. Prozkoumejme, co v nich bylo, že jsou těmi nešťastnějšími. A poté se vše, co jsme se dozvěděli, pokusme aplikovat do naší přítomnosti – zopakujme to. Proč čekat na štěstí někdy v budoucnosti? Proč ho nemít hned? Myslím, že příjemnější experiment si snad už nemůžeme zadat. Užijte si ho!

sparkles-254263_1920

Autor článku: Jan Knetl

Jak si vysnít peklo (45/18)

Pro náš tentotýdenní experiment si jako inspiraci půjčíme britský sci-fi sitcom Červený trpaslík. Léta jsem ho neviděl, ale v paměti mi nesmazatelně utkvěl jeden z dílů. Hlavní hrdinové v něm vstoupí do virtuální hry „Lepší než život“, která vám plní všechny sny, vytvoříte a zhmotníte cokoli, na co pomyslíte. Lister a Kocour si dokázali vysnít všechny ty příjemné věci, po kterých kdy toužili… Ovšem Rimmerovi, chudákovi zamindrákovanému, se na mysl začaly drát spíš věci děsivé. Moc stvořit cokoli je příliš svobodná a neohraničená… A protože každá mince má i svou druhou stranu, ukázalo se, že lidský strach dokáže tvořit stejně barvitě jako lidskáání. Za manželku si vysnil zlou ošklivou fúrii, vysnil si kopici dětí, které nedokázal uživit, nadělal si dluhy, honil ho výběrčí daní s kladivem, aby připomněl jeho prstům opožděnou splátku… Nakonec udělá ze hry peklo i všem ostatním.

Možná je to jen sci-fi bláznivá myšlenka, ale nefungují přesně takhle lidské sny? Taky máme volné pole působnosti, nejsme ničím limitovaní, ve snu je vše dovolené, přesto si tam někdy dokážeme nejen plnit přání, ale i projektovat děsivé noční můry. Není to záhada?!

No a já si to dovolím dovést ještě dál. Mám podezření, že dost podobně funguje i náš svět, náš život se vším všudy. Pro někoho to je možná provokativní myšlenka, ale těm nezbývá, než si ji ověřit a vyvrátit ji. A čím jiným než experimentem:

Bedlivě a se zvědavostí pozorujte tento týden svou mysl, aniž byste se jí snažili nějak usměrňovat. Sledujte, co produkuje, jaký druh myšlenek a představ převažuje.. Až budete mít dostatek „dat“, můžete podle nich usuzovat na směr vašeho dalšího osudu. Můžete seznat, že události, vaše nálada, úspěchy nebo neúspěchy, zkrátka všechny ty vnější věci jsou zhmotněním světa vnitřního.

No a jestli se vám tento směr osudu nebude zrovna líbí? Potom bude na vás do produkce vaší mysli trošku šáhnout a poštrachat se v ní. Tok mysli není jako řeka, nemusíme namáhavě kopat nové koryto nebo stavět přehradu, abychom jí dali jiný směr. Vůbec ne. Mysl má možná stejnou sílu jako řeka, ale je mnohem tvárnější. Má se to s ní spíš, jako když se dozvíte, že čekáte přírůstek do rodiny a od té chvíle všude, kam se podíváte, vidíte dámy s outěžkem. Přitom oni tam byly vždycky, jen vaše pozornost, resp. váš zájem, dal důraz v té nekonečné komplexnosti světa na něco jiného. Chcete-li změnit budoucnost, zvykejte si na jiný způsob myšlení, na jiné obsahy mysli, na jinou atmosféru a náladu ve svém vnitřním světě – tj. podrobte mysl tréninku. Stačí jen a) trochu všímavosti, b) trochu cvičení a d) trochu trpělivosti

fantasy-2847724_1920

Zázrak začíná myšlenkou na zázrak (44/18)

Co budeme potřebovat k dnešním experimentu: pohodlné křeslo, šálek teplého nápoje, chvilku nerušeného klidu… – zkrátka všechny ty příjemné maličkosti, které člověka vybízejí k lenivosti… (například takový hygge styl nám k tomu může být inspirací).

To vše nám umožní se maximálně uvolnit a míruplně vstoupit do relaxace. A relaxace nám zase umožní, že naše fantazie může bezděčně rozvinout svůj úžasně tvořivý potenciál. Dovolme fantazii nadechnout se a sobě nadchnout se pro její tvorbu… Jaká příjemná změna v dnešní době, kdy  mysli dáváme vše rovnou naservírované a bereme jí každou příležitost roztáhnout křídla! Přitom fantazii se dá jen těžko konkurovat – i ti největší režiséři se nechali inspirovat svými sny, ne naopak.

Rozcvičme naší fantazii rozvíjením vzpomínky na něco příjemného, na něco co máte rádi, vzpomeňte si na chvilku naprosté pohody… Co je pro vás symbolem šťastné, naplněné chvíle? Dostaňte se do „tam a tehdy“…

Až budete mít pocit, že je vaše mysl dostatečně volná a svobodná, přesměrujte svou pozornost do (pro milovníky sci-fi to bude dobrá zpráva) do budoucnosti, a to (teď dobrá zpráva pro ty, kdo hledají šťastnější podoby svého života) do vaší šťastné budoucnosti.

Nechte fantazii volné pole působnosti, nechtě ji tvořit a vy jen pozorujte. Vidíte sebe za pár let – za dva, pět nebo deset let… Jak vypadá vaše šťastná budoucnost? Čím déle zde zůstanete, tím detailněji prozkoumáte, co dělá z vaší budoucnosti šťastnou budoucnost. Kde jste? S kým tam jste? Jak trávíte čas? Co děláte? Jak se chováte? Jaký jste…?

Všechno, co zachytíte, jsou vzácné indicie, které Vám mohou ukázat, jak vypadá vaše cesta za touto budoucností, co tuto cestu lemuje, co je třeba na té cestě učinit… Budou nás zajímat především rozdíly: co je tam a není tady nebo co není tam a tady je? A můžete si taky uvědomit, že mnohé z toho už váš současný život vlastně obsahuje. A můžete taky… No uvidíte sami.

forest-1245692_1920

Autor: Jan Knetl

Jak se stát Pánem času (43/18)

Podle mého kvalifikovaného odhadu zná většina pracujících lidí až moc důvěrně pocit „NESTÍHÁM“ – tj. má hodně úkolů a málo času. Podívejme se na to, co s tím naděláme.

Čas, který na plnění pracovních povinností máme, je většinou daný, jeho množství stěží ovlivníme. Úkolů, které musíme nebo můžeme plnit, těch je zákonitě vždycky více – to se odvíjí od bujnosti naší fantazie. Takže se jedná pouze o to, jak se zaúkolujeme: málo, moc nebo přesně tak, aby nám v tom bylo dobře, abychom končili den s pocitem dobře vykonané práce.

Jak se tedy stát pánem času? Příručky timemanagementu by řekly, a já s tím z velké části souhlasím: základem je plánovat – tedy úkolovat se s rozumem (ještě bych dodal: plánovat tak, abychom z toho měli dobrý pocit). Ale to je podlé mého jen polovina úspěchu, umění plánovat nestačí.

Bylo napsáno nepřeberné množství knih, která vám představí skvělé, sofistikované plánovací systémy… Nabízí se otázka, nakolik je časově efektivní je číst. Je to zase jen jeden přístup jednoho člověka, kterému tento systém funguje natolik, že jako správný misionář, to nadšeně posílá dál. Nicméně pohledem koučovacího přístupu je tato snaha víceméně marná. Je to jako se statistikou: ta je pro jednotlivce naprosto ale úplně na nic, v ničem mu nepomůže, ta může přinést užitek pouze velké skupině lidí. Mohl bych vám tu nadšeně popisovat svůj přístup, který jsem vypiloval ke své nejlepší spokojenosti, ale vám to s velkou pravděpodobností fungovat nebude.

Takže co nám chybí stát se pánem času? Dokonale se v tomto ohledu znát! Sledovat, kdy jsem nejvíc výkonný a proč, jak se mi to povedlo; naopak když se věci vlečou a nedaří, čímpak to je, jak to dělám…

Až o sobě budete vědět dostatek, sám se vám nabídne originální systém, který bude jen váš a bude vám bezchybně fungovat – vždyť jste si ho ušili přesně na míru!

Hodně inspirativních objevů při experimentu tohoto týdne!

clock-1274699_1920

Autor článku: Jan Knetl