Třeba jsme skrytí géniové… (7/19)

„Pozdní hvězdy“ – to není básnický obrat ani pojem z astronomie. Je to termín popisující všechny ty velikány, kteří si na svůj úspěch trpělivě počkali. Přišel s věkem, se zkušenostmi, přišel – můžeme říct – zaslouženě. Většinou se lidé přiklánějí k představě, že génius se jako génius narodí. Jestli v to však uvěříme, logicky nám z toho vyplyne, že zrovna my tedy geniální nejsme, protože to už by si toho někdo dávno všiml.

V článku „Co mají úspěšní společného? Mají „nalétáno“!“ jsem se podívali na pravidlo 10.000 hodin aneb kdy se stáváme mistry v dané činnosti. Znamená to, že něco nás baví a děláme to tak dlouho a tak intenzivně, až se v tom staneme výjimečnými. Tento pohled měl zbořit mýtus, že např. Mozartovi, da Vincimu, Jobsovi, Beatles… úspěch spadl do klína v okamžiku, kdy svět pochopil, že jsou géniové.

A ještě zřetelnějším a inspirativnějším příkladem pro nás mohou být pozdní hvězdy – lidé, kteří vyniknou v nějakém oboru až v pozdnějších fázích života, kdy úspěch k nim přichází jako zralý plod jejich životních snah. Zahloubejte se do historických pramenů a rozhodně vás překvapí kolik například umělců se „talentovanými“ stalo až s časem. 

Další rozměr našeho tématu sem vnáší přiklad režiséra Ed Wooda. Byl výjimečný tím, že byl výrazně, až geniálně špatným režisérem. A to tak, že má dnes po celém světě veliký zástup obdivovatelů, pro které jsou jeho filmy kultovní a že Tim Burton o něm natočil celovečerní film.

To nás může přivést k otázce, jak poznáme, že jsme se vydali špatnou cestou a měli bychom si přiznat, ruku na srdce, že tohle prostě není pro nás? Na druhou stranu jak poznáme, že se nevzdáváme příliš rychle? Třeba je nutné ještě vytrvat – protože abychom mohli sklízet ovoce, je třeba ho nechat uzrát. 

V případě výsledů je třeba dát tomu čas – vytrvat i přes nepřízeň osudu či názory okolí. Lidé jsou někdy spíš brzdou pokroku. Nové myšlenky vždy bolí, je to vybočení a každé vybočení musí být po zásluze potrestáno. 

A ještě jeden aspekt naše dnešní téma má. Jak říká autor knihy „Prvních 20 hodin – jak se naučit cokoli… rychle“ – ve většině činností nechceme být přeci na mistrovské úrovni – chceme je jen zvládnout, aby nám dělaly radost. Seznamy tohoto typu jsme si přeci každý dělal: „…co všechno bych chtěl umět…“ Dobrá zpráva – jestli seznam najdete, můžete ho oprášit. Prý nám k tomu stačí hodin dvacet!

Vychází mi z toho všeho jediné. Na čem opravdu záleží je vybrat si to, co je pro nás radostí, čím dokážeme žít, co nás baví, co děláme proto, abychom to dělali. Ale i radost z výsledku, úspěchu a respektu okolí je pro člověka životadárná. Vždyť, jak jsem psal v článku „Původ všech problémů„, jsme bytosti sociální a názory ostatních silně ovlivňují i naše sebepojetí.

Tak jak zní dnešní experiment? a) Zaměřte se na jednu jedinou činnost, kterou teď budete žít, která vás bude bavit a naplňovat, kterou budete studovat a trénovat… a b) určete si, kolik času tomu dáte (může to být náš obvyklý týden nebo déle) a nesmíte to vzdát dřív, i kdyby vám frustrace lomcovala s okenicemi silou hurikánu. Neohlížejte se a nezkoumejte, jaký to má efekt. A teprve po určeném čase se podívejte, co to přineslo. Může se stát, že i týden stačí na vytvoření rozdílů, kterých si všimnete.

1. Jestli změnu zaznamenáte – není co řešit, zvolili jste správnou cestu. 2. Jestli změna nastala, ale ne k lepšímu – může to znamenat, že okolí je ve svém pohledu rigidní a budete mu muset dát na zvyknutí trochu víc času. 3. Jestli se změna nekonala – asi byl rozdíl tak malý, že byl nevnímatelný, takže ani to nebude důkaz, že jdete špatným směrem.  

4. Ze všeho nejdůležitější ale bude, jestli jste si ten týden užili. Protože (u)žít si život je myslím skvělá životní strategie oproti životu v poklusu za čímsi, co ještě nemáme.

Ti nejtrpělivější z vás, kteří vytrvají ve svých snahách ještě dlouho dlouho po tom, co tento experiment skončí v propadlišti zapomnění, možná s překvapením zjistí, že v sobě pomalu probudili génia.

Autor článku: Jan Knetl

A jaké je vaše teorie světa? (6/19)

Jen co pan Freud vykopl svou smělou teorii, ještě než dopadla, vznikly tři další. Nic nového, je to klasický scénář hledání originální všespásné metody, která vyřeší každý lidský problém. Nová generace se vymezí proti té starší a nalézá s velkou pompou své zázračné teorie, myšlenky a postupy, učí je své žáky, kteří se od nich nakonec taktéž vymezí a půjdou vlastní cestou…  

Od doby vzniku psychoanalýzy se psychoterapeutické směry rozpadly a stále rozpadají na stovky a stovky dalších. Teď je tu koučování jako zázračný nástroj osobního i profesního růstu, ale bude stačit pár let a bude to další zaprášený pojem, který bude žárlivě sledovat své potomky a bude reptat na to, jak ta mládež je dneska drzá a přehnaně sebevědomá…

Já osobně nevěřím na žádné všespásné metody. Milton Erickson, když byl žádán, aby definoval svůj terapeutický směr, odpovídal, že má přesně tolik směrů, kolik měl kdy pacientů. Každý z nás je originálem a i jeho cesta k řešení problémů i cesta životem je jeho originalitou.

Zázračné metody (ze kterých je nejvíc nadšený především jejich autor) fungují pro masy – tam je větší pravděpodobnost, že nějakému procentu to skutečně bude fungovat také. 

Je to jako se statistikou. Statistika je platná, resp. užitečná pro velkou skupinu lidí, nikoli mně jako jednotlivci. Jestli mi při ruské ruletě dají vybrat ze dvou revolverů, kdy do bubínku prvního dají jeden náboj a do druhého dva a roztočí, měl bych si podle zákona pravděpodobnosti vybrat tu první. Ale jestli první, ten konkrétní výstřel opravdu přežiji, na to mi statistický výpočet šance odpověď nedá.  

V systemice máme takový šikovný koncept – koncept viability – průchodnosti. Podle něj proplouváme světem jako loď průlivem, kde není ani centimetr vidět pod vodu. Loď chce samozřejmě proplout bez úhony, snaží se nenarazit na útesy pod hladinou. Jestliže po nějakou dobu projíždí bez nehody, ještě to nic neříká o tom, jak daleko od nehody byla nebo zda zvolená cesta byla tou nejbezpečnější. Ale to je koneckonců jedno – cesta byla průjezdná.

Co z toho pro nás může plynout? Dává nám to velkou odpovědnost – za náš život, za náš způsob myšlení, za naše teorie.

Celý život si vytváříme vlastní filozofický systém, vlastní terapeutický směr – způsob řešení našich problémů a dilemat, vlastní teorii fungování světa, teorii nás samých ve světě… A za dopady, které z těchto „teorií“ plynou, musíme přijmout plnou odpovědnost. Jejich auditorem bude svět a odpovědi z něj přicházející. Když drhneme o dno, lítají třísky a máme vodu v podpalubí, holt musíme změnit směr a musíme hledat cestu jinde.

Abychom pomohli naše teorie, které určují směr naší lodi, trochu zpřehlednit, v experimentu tohoto týden dáme oním teoriím jména, slova a významy. Z vágního, nevysloveného příšeří je vyneseme na světlo, a to tím, že je verbalizujeme.

Zkuste si vzít papír a skutečně se zamyslet: V co věříte? Jaké citáty by vystihly vaši dosavadní životní moudrost a shrnuly váš přístup k životu? Jaká přesvědčení zatím určovala směr vašeho života? A jak vám na všechny tyto věci odpovídá svět?

S největší pravděpodobností zjistíte, že svět vám vaše teorie potvrzuje – odpovídá stejnou kartou. Tím si často lidé potvrzují, že svět skutečně hraje podle jejich pravidel. Ale to je základní vlastnost světa: zrcadlí – jako ten les: odpovídá, jak se do něj volá. Ale zkuste si třeba jen jeden den z tohoto týdne pravidla pozměnit. Třeba si půjčit moudrost a pohled vaší babičky nebo jiné inspirativní osoby a jednat jeden jediný den v tomto duchu. Uvidíte, že svět začne mluvit úplně jinou řečí… 

Autor článku: Jan Knetl

Je můj partner mimo?..zemšťan? (5/19)

Jak jsem slíbil v minulém článku, vydejme se tento týden na výzkumnou výpravu za vzácným exemplářem „ideálního partnerského vztahu“. Nenajdeme jasnější důkaz, že Bůh má skvělý smysl pro humor, než jsou právě partnerské vztahy. Dát dohromady tak odlišné živočišné druhy jako je muž a žena, to je záruka toho, že jestli se Bůh stále dívá, rozhodně se nenudí. Muž a žena… dvě diametrální odlišné chemikálie, které jednou při sloučení třaskají, jindy harmonicky splynou a dokáží vytvářet divukrásné efekty, včetně divu největšího, vzniku nového života.

Co to pro nás znamená? Nu ohromnou výzvu! Znamená to, že vše, co o sobě víme – o našich potřebách, přáních, vnitřních mentálních procesech, naší fyziologii (včetně znalosti o našem prožívání sexu), způsobu komunikace, našich pocitech… že všechno z toho můžeme zapomenout. Ve vztahu k druhému pohlaví je nám to naprosto k ničemu. Je to platné pouze a jen pro naše pohlaví. Můžeme se samozřejmě pokusit o něco z toho se opřít, ale spíš to bude generovat problémy a nedorozumění.

Když nám na dveře Země zaklepe mimozemská civilizace, nezbyde nám, než se navzájem poznávat. Vše, co známe, budeme muset odhodit – to by nás v pochopení toho druhého limitovalo. Budeme se jen snažit proniknout do toho nového světa, pochopit ho a v komunikaci (jestli ji budeme vůbec schopni navázat) hledat cesty k vytvoření světa sdíleného, společného (protože v dialogu dvou světů se zákonitě oba světy mění a přizpůsobují navzájem).

A přesně tohle nás čeká v dnešním experimentu. My máme obrovskou výhodu, že už teď máme s naším partnerem společný jazyk (alespoň v jisté míře) – to věc výrazně zjednodušuje. Jen je třeba ten nástroj zodpovědně použít! To bude tedy náš úkol na tento týden: právě jste zjistili, že žijete s mimozemšťanem a Váš úkol je, aby jste mu dokonale porozuměli.

Zkoumejte, všímejte si, ptejte se! Co potřebuje, aby byl šťastný? Co by chtěl od vás? Jak mu dáváte najevo, co k němu cítíte a jak to poznáte vy? Jak on prožívá to a ono a jak to jde sladit s tím, jak to a ono prožíváte vy?

Samotný projev zájmu o svět druhého dělá divy. Alespoň částečné pochopení světa druhého dělá ještě větší divy. A když v souladu s naším novým pochopení začneme konat, to už pro vyjádření divutvorných dopadů přestávají slova stačit.

Možná to bude dlouhé, možné náročné, někdy matoucí a nepochopitelné. Nicméně to může být při budování vztahu a své rodiny ta nejlepší investice, jakou můžete ve svém životě učinit.

Autor článku: Jan Knetl

Původ všech problémů (4/19)

Mé chápání člověka – lidské bytosti – s postupem času doznává radikálních proměn. Dříve jsem chápal člověka (a pane Freude, Vy, na kterého vždycky dojde, v tom možná máte prstů nejvíc) jako jednotlivce, svébytnou jednotku, okolo které se to všechno točí, která pozoruje svět, komunikuje s druhými… A lidský problém tudíž pramenil z lidských individuálních „mentálních útrob“… Prohlášení „Člověk je bytost sociální!“ jsem přecházel bez zájmu, ať si s ním lámou hlavou sociologové.

Ale už s prvními svými klienty mi začalo svítat: prakticky všechny (možná i to alibistické „prakticky“ jsem si mohl odpustit) jejich problémy, dilemata a trápení měly povahu interakční, vztahovou – netýkala se výhradně dané osoby. A není divu: nenajdete ve vesmíru nic složitějšího a komplexnějšího než je lidská interakce, lidská komunikace. A čím je věc složitější, tím je zde větší prostor pro zádrhele.

Můžete sami odejít třeba na 40 dní do pouště, třeba na 40 let – přesto tam sami nebudete. Berete si všechny s sebou – všechny své blízké i ty vzdálenější, ty které milujete i které Vás dohánějí k šílenství… A těch neslyšných dialogů a polylogů, které ve vášnivých debatách povedete!

Do vosího hnízda nejčastějších vztahových problémů – do partnerského soužití – píchneme příště. Dnes – v našem experimentu – zůstaňme při zemi. Vezměte si nějaký „šmodrchel“, který s někým máte. Žádné extra vážné téma, něco takového testovacího. Jde o téma, které visí někde ve vzduchu, je na něm nalepená nějaká nepříjemná emoce, sem tam si ho přehráváte ve vnitřním dialogu – zkrátka téma, které je živé. A s touto osobu o tom při první vhodné příležitosti prostě začněte mluvit. To je první úkol. Druhým a stejně důležitým úkolem je, aby konverzace zůstala alespoň po většinu času dialogem: tj. jeden mluví, druhý poslouchá, reaguje, doptává se, sděluje zase svůj postoj, co se mu honí hlavou a druhý poslouchá… (Jednoduché, že? Ale nenechme se mýlit, zas tak běžné to v lidské komunikaci není.) Světy obou se v dialogu potkávají a vzájemně se ovlivňují. (Vycházejme zde z velmi užitečného pohledu, že „co člověk – to jiný svět“. Jedinou PRAVDU zde nehledejme.)

Opakem našeho záměru by byla konverzace, která sklouzne k dvěma paralelním monologům. Oba mluvčí si potom trvají na prezentaci a prosazení svého světa – a na konci každý odchází se svým naprosto nezměněným světem – neposunuli se v pochopení světa toho druhého, ani se o to nepokusili, nebylo pro samou argumentaci kdy. 

Najdete-li odvahu do tohoto experimentu, s největší pravděpodobností si uvědomíte, že většina problémů pramení z toho, že se o „tom“ prostě nemluví – resp. nevede dialog. Nedejme šanci zbytečným nedorozuměním a omylům v našich interpretacích! Udělejme z našich vnitřních problémů, ve kterých si někdy s takovou chutí tiše rochníme, „věc veřejnou“ – z vnitřní záležitosti udělejme věc vnější! A hned bude svět – a především náš život – o poznání jednodušší!

Autor článku: Jan Knetl

Jsme „jen“ příběhem (3/19)

Otázkami typu „Kdo jsem já?“ nebo imperativy „Poznej sám sebe!“ jsou lidské dějiny prošpikované od počátku do současnosti. Vedly vždy člověka k soukromému – vnitřnímu hledání, ale i ke společenským diskusím na toto téma. Postmoderní přístupy, o které se opírá i koučink, vnášejí na naše „já“ nové světlo.

Naše identita je z pohledu narativních přístupů v terapii příběhem – příběhem, který vyprávíme druhým i nám samým. Je to nikdy nekončící proces. Má schopnost si z nepřeberného množství našich zážitků vzít nějaké, které označí za zásadní, důležitější než ostatní, spojí je takovým způsobem, aby nám dávaly smysl, nám v nich dá nějakou roli (např. hrdiny nebo oběti)… a vzniká „já“ – povstává z příběhu. Dnes jsme nějací, zítra můžeme být jinačí… Zkrátka už ani to „já“ není, co bývalo.  

Když si pro inspiraci půjčíme opět film „Po strništi bos“: o co se náš mladý hrdina může při budování své identity opřít? Jaké hodnoty si zvolí (samozřejmě nevědomky) jako určující pro svůj život? Kdo mu bude vzorem: dobrák tatínek nebo strýc – nezkrotný, podivínský, zavržený svou rodinou i celou vsí… přesto hrdý, který oči nikdy neklopí…

Rodina („krev“, jež není voda) je silný tvůrce naší víry, kdo jsme. Ale dnes se ukazuje, že vliv rodiny na to, jací jsme, je pravděpodobně přeceňovaný. Stejný vliv (a možná i větší) mají další společenské skupiny: sousedé, kamarády, spolužáci, spolupracovníci… Ať je to tak či tak, vůbec největší vliv na to, jakému „příběhu o sobě“ uvěříme, jsem my sami.

Ten příběh není napsaný, ale psaný. Píšeme ho každý den. Může být stále tentýž… Nebo ho jednou začneme přepisovat. Nejprve třeba nesměle, až se postupně rozvine v revoluci v sebepojetí. Skvěle to popisuje kniha  s všeobsahujícím názvem „Nikdy není pozdě na šťastné dětství“.

Proto se staňte v tomtotýdenním experimentu tvůrci svého nového příběhu.  A začněte u toho, jakými byste chtěli být. Co  byste chtěli, aby se o vás, až opustíte tento svět, vyprávělo? Co si o vás budou vyprávět vaši vnuci?

Zkuste si ten příběh i třeba říct nahlas nebo ho skutečně napsat (jak už jste si někteří z vás mohli všimnout, můžeme tím zesílit ten podivuhodný proces zhmotňování myšlenek v realitu).

A tuto nejlepší představu o sobě si každé ráno a v průběhu dne připomeňte (nejlépe nějakou „kotvou“ ve stylu NLP). Tím přirozeně umožníte, abyste se tak mohli chovat. Jednejte podle té nejlepší představy o sobě!

Autor článku: Jan Knetl

Strach pod drobnohledem (2/19)

Při hledání tématu, na kterém kouč a koučovaný budou pracovat, soustředíme často pozornost tam, kde lze s vynaložením relativně malého úsilí dosáhnout relativně velkého efektu. To člověku dovoluje zažít pocit úspěchu za překvapivě krátkou dobu. To rozdmýchá sílu pro další jednání, po kterém následuje další úspěch… A člověk si ani neuvědomí a lavina je v pohybu a život je naruby (v dobrém slova smyslu).

Také se v koučování zaměřujeme především na to, co člověka baví, v čem je dobrý, kde má energii. I to dává cestě za úspěchem spád. 

Nicméně pojďme zkusit vzít ten provaz za opačný konec. V našem životě narážíme i na limity, bariéry a překážky. Limity, které nám brání se svobodně nadechnout, svobodně se rozlétnout po nekonečné prostoru života. A je to často strach, který nám repertoár našeho chování, myšlení i cítění značně zužuje a dusí naše nezadatelné právo brát život lehce a s elegancí.

Zamyslete se a najděte něco, z čeho máte v životě strach, co vás omezuje a máte alespoň nepatrnou víru, že to tak nemusí být. (Například to může být strach z lidí, kteří s vámi bravurně dovedou manipulovat. V těchto situacích se necítíte vůbec dobře, cítíte se být na lopatkách, prožíváte emoce, které vás paralyzují…)

A udělejte z toho, co jste našli, předmět svého soukromého výzkumu. Už jen tímto rozhodnutím se nepříjemné situace rázem stávají vyhledávanou událostí – neprcháte od nich, nevyhýbáte se jim a naopak je vítáte, jste vděční za každou příležitost něco nového se naučit, něco nového si vyzkoušet. Potřebujete přeci pro svůj výzkum data!  

Jak na to lze jít?

A) MINULOST – Nejprve hledejte ve své paměti, jak běžně v těchto situacích reagujete a zkoumejte ji. Poté najděte situaci, která nebyla tak hrozná a máte z ní docela dobrý pocit. Výjimky jsou zde vždy, když jsme dost všímaví. Pak hledejte sebemenší rozdíly: Co jste dělali jinak? Co se před tím stalo? Kde to bylo nebo s kým jste byl? Co jiného se vám honilo hlavou? V jakém jste byl rozpoložení? Je to jako v té hře „najděte deset rozdílů“.

B) BUDOUCNOST – Představte si sebe, jak byste si přál zvládat tyto situace. Do detailu prozkoumejte v této představě vše, co děláte, myslíte… Opět sbíráte data.

C) PŘÍTOMNOST – A se vším tímto bohatstvím, které jste nalezli v minulosti i budoucnosti, se pak po hlavě vrhejte do přítomných situací a zkoumejte je on-line. Zkoumejte vaše běžné reakce a zkoušejte nové věci, které nepatří do vašeho běžného rejstříku chování.

Možná při své výzkumné misi zjistíte, že strach, když se podrobí zkoumání, se pod rukama (pod naší pozorností) rozpadá na prach. Strach může přežívat jen na periferii pozornosti, jen v jejích temných koutech.

Autor článku: Jan Knetl

Nevědomí – náboženství nové doby? (1/19)

Každé lidské společenství vždy mělo a pravděpodobně bude mít nějakou svou víru a svého duchovního, šamana, gurua, osobu zasvěcenou do tajemství lidské duše. Tito vyvolení byli obdařeni schopností řešit problémy všeho druhu, pomáhat s těžkými životními dilematy, dělat zázraky a takové ty věci.

V dnešní době se náboženství v tom tradičním pojetí stále těší přízni velké části lidstva. Obracejí se k Bohu (nebo jeho poslům), vkládají na něj své břímě, prosí ho o radu i o vnější pomoc. Ale přeci jen se doba mění a bavíme se o moderní společnosti jako o sekularizované. Lidé jsou fascinovaní rozumem, jsou zaměřeni na vědecký přístup, na moderní disciplíny – a co se týče vnitřního světa, „věří“ spíše v psychologii, ve výzkumu mozku apod.

Vezměme si například „nevědomí„. Je to obecně rozšířený, používaný pojem. Těžko najdeme někoho, kdo by tvrdil, že něco takového jako nevědomí neexistuje. Naše tělo a naše mysl dělá mnoho a mnoho věcí, které se dějí, aniž bychom si toho byli vědomi, aniž bychom to cíleně řídili. Srdce nám tluče, aniž bychom ho o to žádali, dýcháme, aniž bychom (alespoň většinou) do toho nějak zasahovali, chodíme a běháme, aniž bychom nohám přikazovali: „Teď zvedni levou, pokrč jí…“, děláme spousty bezděčných pohybů…

Naše doba je charakteristická a) pře-zaměstnáváním naší hlavy a b) ruku v ruce s tím nedostatkem pokory (proč pokora, když se není koho bát). Pro tyhle případy přebujelé lidské ješitnosti tu v minulosti hrály roli církve všeho druhu, aby tu stály v protikladu této zpupnosti a připomínali nám, že tu je něco většího než my, co nás přesahuje, co je daleko inteligentnější, mocnější, tvořivější než my. Jenže dnes se už těžko lidé racionálně myslící, vzdělaní a zakládající své názory na důkazech přesvědčují o starých pravdách věrouky.

Ale zde na scénu přichází – a právě včas – nevědomí. Obsahuje vše, co jsme kdy zažili, co jsme kdy slyšeli, viděli, mysleli… Je to rezervoár obrovského množství vědomostí a hluboké moudrosti! (Nezní to trochu jako slova novodobého náboženství?)

Jak však využít potenciál této moudrosti? V duchovním světě na to šli přes odevzdávání se Bohu, vzdávání se své vůle, pokornou modlitbu… My na to půjdeme obdobně, ale moderněji – a to přesvědčením (vírou), že nevědomí je skutečně moudřejší než naše vědomá mysl, která se chudák často lopotí nad nějakým naším problémem, často se motá v kruzích, nenabízí nové originální pohledy, přešlapuje na místě… Jak je to někdy únavné, jak marné!

Tak vypněte… Uvolněte se, co to jde… Odpočiňte si a nechte nevědomou mysl pracovat za vás. Takhle jednoduché to je. Není to otázka toho, co máte udělat. Spíš naopak: co nedělat. A konkrétně: nedělat vůbec nic! To je v situacích, kdy už máte věc promyšlenou křížem krážem a nikam to nevede, ta nejblahodárnější věc, kterou můžete pro sebe „udělat“. Pusťte to. Nečekejte ani na nějaké řešení. Jestli přijde, dobře. Jestli si dá načas, taky dobře. Pravděpodobně pro něj čas ještě nenazrál.

Takže hodně zajímavých zkušeností v tomto naruby otočeném experimentu-neexperimentu.

mammal-3128440_1920

Autor článku: Jan Knetl

Fungují předsevzetí? Jistěže! (52/18)

Předsevzetí fungují. Někdo ale může namítnout, a je to námitka rozhodně na místě: „No tak proč většina předsevzetí zajde na úbytě, skončí v zapomnění a zbude po nich v lepším případě nic, v  horším nepříjemná pachuť selhání, viny nebo frustrace?“

Předsevzetí, aby fungovalo, musí být skutečně předsevzetím! Asi nejčastěji si ho lidé pletou s přáním. Slyšíte ten rozdíl? „Mám přání…“ x „Předsevzal jsem si…!“

„Mám přání…“ je takové plácnutí do vody, plivnutí do větru, je to taková jednorázová záležitost, nezávazné prohlášení. Zato „předsevzal jsem si…“ – to už je skoro hotovo, tomu věřím. Jsou to vážně míněná slova: vzal jsem si to „za své“ a přijímám za to závazek. A nejsou to jen v nějakém emocionálním pohnutí pronesená slova (to se rozhodně taky hodí), je to řečeno s „chladnou hlavou“, je to promyšlené.

Je to jako s kletbou – se slovy, po jejichž vyřčení se děly věci, někdy zdálo by se až nadpřirozené. Koukolík např. mluví  o šamanech, kteří měli prazvláštní moc. Když ukázali na nějakého nešťastníka rituální kůstkou, ten do roka zemřel. Zásadní pro toto kouzlo bylo, aby nešťastník viděl, že ho šaman, nejvyšší autorita kmene, proklel. Musel vědět, jaké neštěstí je na něj sesláno, jinak by to nefungovalo! A potom vlastně sám spáchal pomalou sebevraždu strachem a  nepřiměřeným stresem – ty za pouhý rok dokáží divy. Takže víra člověka může i zabít. Nám stačí vědět, že víra člověka je takřka všemocná a spíš její potenciál využijeme opačně, k věcem tvořivým a radostným, a to konkrétně k experimentu tohoto týdne. Co k tomu budeme potřebovat:

  1. Opět to bude houpací křeslo u krbu: nedělejte zbrklé rozhodnutí, dejte si klidně celý týden na to promyslet, co vám skutečně stojí za to.
  2. Pak budeme potřebovat dvě hlavy: a) „horkou hlavu“ – zvolenou věc si „vezměte do hlavy“! Vzít si něco do hlavy znamená, že budete v tomto ohledu tvrdohlavý, půjdete si jako berani za svým, zkrátka přijmete strategii „hlava, nehlava“ – tuhle energii taky budete potřebovat. b) „Chladnou hlavu“ – promyslete si roční plán. Kde chcete být za rok? Pokochejte se tou představou, nabijte se vidinou výsledku a pak rozkouskujte plán na dvanáct dílů a ty ještě na menší – týdenní plány. To vše takovým způsobem, aby vám ta cesta nenaháněla strach, ale spíš vzbuzovala radostné očekávání.
  3. No a pak trochu koření: cestu si okořeňte tak rafinovaně, tak tvořivě, že vás prostě bude bavit. Bez důmyslného ochucení je každé jídlo spíš utrpením.

A na otázku: „No ale když chci přestat třeba kouřit, to se mi ty ingredience moc nehodí,“ odpovídám: „Předsevzetí přestat kouřit je s prominutím chujovina.“ Předsevzít si a „zaměřit se“ se dá na něco, co začíná (ne končí) a co člověku dělá radost. Přeformulujte své předsevzetí tak, aby tyto podmínky byly naplněny. Pak to vyslovte nahlas, jestli vám to zní dostatečně věrohodně. A jestli tomu skutečně uvěříte, pak už je to skoro „jakoby se stalo“.

balloon-3206530_1920

Autor článku: Jan Knetl

Vánoční experimentování (51/18)

Do koučovacích konzultací přicházejí lidé, kteří mají něco společného. Především jejich způsob myšlení a vztahování se k sobě a ke světu je natolik „zdravý“, efektivní, že jim zaručuje relativně vysokou míru osobní spokojenosti. A také nemají daleko k názoru, že celý život a každá situace, která k nim přichází, je příležitostí k učení, k růstu.

Jedinečnost koučování spočívá mimo jiné v tom, že cesty k tomu, co klient chce, pomáháte hledat v bezprostřední blízkosti klienta (známe to, jak je to s tím příslovečným svícnem), a to v jeho vlastním světě (tj. kouč, pokud není výslovně vyzván, nenabízí nic ze svého světa). To slibuje maximální efekt s minimem vynaloženého úsilí.

Tak pojďme využít realitu těchto dnů a naučme se něco z nadcházejících svátků. Slýchám názor alternativně smýšlejících lidí: „Dárky si nedáváme. Nebudem si na něco hrát! Lásku, pozornost i dárky si můžeme dávat v průběhu celého roku.“ No zní to skvěle. Nicméně proč nepřijmout rituály našich pradědů jako příležitost zkusit si něco nového nebo zkusit si, co už umíme, ale zato intenzivněji. O tom je také koučování – zkusit a dívat se, jak na to reaguje okolí a jak já sám (jak mi je potom po těle a po duši). A zkoušet si intenzivněji pěstovat hlubší a vřelejší vztahy z našimi blízkými, zkoušet obdarovávat a radovat se z radosti druhých, přemýšlet, jak bychom jim mohli udělat radost… zkrátka chvíli na sebe zapomenout a do popředí našeho zájmu dát druhé… to je myslím moc prospěšný experiment pro všechny zúčastněné.

Nuže netřeba už mnoha slov – skočme do tohoto experimentu pro tento týden rovnýma nohama!

tiger-2380007_1920

Autor článku: Jan Knetl

Před Ježíškem za Buddhou (50/12)

Za chvilku tu jsou Vánoce, všichni už se (s větším či menším úspěchem) přelaďujeme na jiné vlny, zeslabujeme náš „hlavní“ přijímač a necháváme vyvstat to něco, co přes vřavu všedního roku moc neslyšíme… Využijme té posvátnosti, která tak nějak visí ve vzduchu, a zkusme ji ještě rozdmýchat, a to vzpomínkou na dětství, na ten intenzivní pocit, který jsme tehdy před Vánoci mívali: oči dokořán, zvědavost, napjaté očekávání, ztišení… Tenkrát jsme si nelámali hlavu, jak je Ježíšek oblečený, jak to může stihnout… Hlavu jsme nějak odložili… a zbylo tam to příjemné tajemno.

My dospěláci už jsme na tento postoj trochu pozapomněli, nicméně máme zase hodně dospěláckých nástrojů, které nám ho pomáhají navodit. Jeden z dnes poměrně známých (aby taky ne, měl ke svému proslavení cca 2,5 tisíce let) je meditace vipassanna neboli meditace všímavosti (nebo také mindfulness – pojem marketingově zajímavý a tedy dobře zobchodovatelný). Je to technika buddhistická, nicméně je tak oproštěná od záležitostí víry, že i ten největší skeptik či ateista dnešní doby proti ní těžko může něco namítat.

Tomuto mentálními postoji všímavé pozornosti se buď můžeme pilně učit z knih, na seminářích nebo ne dlouhodobém retreatu, a nebo, a to bude naše cesta, si pouze uvědomíme, že se ho učit nemusíme, že už ho známe.

Jsou to přesně ty (obrazně řečeno) doširoka otevřené oči, postoj plný zvědavosti, pozorné, bedlivé naslouchání… Je to to bezelstné dítě v nás, které když hledá, tak nachází, když poslouchá, tak slyší.

Nic naplat, jako vždy to bude stát nějaký čas a soustředěné zaměření. Tak si najděte v každém dni v tomto týdnu pár minut nerušeného soukromí, a cvičte se ve zvídavém naslouchání všeho, co se ve vás nebo okolo vás šustne (myšlenek, smyslových vjemů, signálů z těla, pocitů…). Nic jiného se od vás nechce – jen pozorovat a divit se.

Můžete pak poznenáhlu s překvapením zjišťovat, že do vašeho života se vkrádá více klidu, více hravosti a radosti, více opravdovosti, více jasnosti a porozumění věcem i životu… Kdo nevyzkouší, neuvěří.

buddhist-1807518_1920

Autor článku: Jan Knetl