HipHop – svérázný styl koučování (39/18)

Možná že už nemám věk ani nejsem proškolený životem v ghettu, abychom mohl mluvit o hip hopové kultuře, nicméně mě tento fenomén natolik čímsi fascinuje, že si dovolím se u něj na chvíli zastavit.

Od „vyzrálých“ znalců hudby často slýchám: americký rap je pro nás nepochopitelný, český rap je zase jen taková karikatura rapu skutečného, celá tahle tvorba je jeden velký ego-trip, je jen o oslavě peněz, prázdného úspěchu, holek…  Nic hlubšího. Často nemohu než s tím souhlasit. Ale nic naplat, má fascinace trvá dál. Čím to?

Když posloucháte rap, můžete mít pocit, že se vám vhání život do žil, že jste nad věcí, že jste pánem když ne světa, tak aspoň svého života. Navíc často texty obsahují, světe div se, koučovací témata: téma motivace, síly, úspěchu…

Jde skutečně o oslavu ega? Možná ano. Ale proč vlastně ne? Pěstovaní sebe-vědomí, sebe-hodnoty – to je velice ozdravná kůra! Naopak většinou z pocitu méněcennosti a snahy získat sebevědomí odpichováním se od ramen druhých vznikají na světě patálie. Kdo cítí sebeúctu, nemůže neuctivě zacházet s ostatními.

Obdivuji energii raperů, jejich soustředěnost, cílevědomost a zápal – na rozdíl od (folkoví písničkáři prominou) např. folkových písničkářů, kteří často působí dojmem, že jim dochází baterie nebo antidepresiva.

V hip-hopu si vážím „opravdovosti„. A když tak nad tím přemýšlím a zobecním to, možná že si vážím více lidské opravdovosti než toho, k jakým hodnotám se člověk otevřeně hlásí (protože ač mohou být tyto hodnoty bohulibé, mohou být na hony vzdálené naší současné přirozenosti). Když je řeč o „opravdovosti“, musím se zákonitě ještě vyrovnat s jejím opakem: s „hraním si na něco“, pozérstvím, pokrytectvím. Samozřejmě mě napadá ironická poznámka: „Abys byl raper, musíš si vzít značkový hadry, na krk zlatej řetěz a vydat se ulicí klátivou ležérní chůzí… Co je na tom opravdovýho?…“

A tak si to zkouším (protože lidi musí mít pro klid duše věci vysvětlené) vysvětlil, a to trojúhelníkem „emoční stav – postoje – chování“ a pochopením, že je jedno za jaký konec zatáhneme.

Lze na to jít klasicky: a) jak o sobě a světu přemýšlíme, b) tak nám je a c) podle toho se chováme. Ale jde to vzít i z jiného konce: a) jak se chováme (třeba si zkusíme nějaký experiment, tj. děláme něco, co běžně neděláme), b) tak se pak cítíme a c) to může ovlivnit náš sebeobraz (třeba se o sobě dozvíme něco, co jsme dřív nevěděli). A v našem dnešním hip-hop-tématu to jde i v tomto pořadí: a) navodíme v sobě (třeba poslechem hudby) nějaký emoční stav, b) to může formovat to, jak sami sebe pojímáme a c) to ovlivní, jak se budeme chovat (tj. budeme dělat nové věci nebo staré věci jinak). Všechny jmenované cesty jsou stejně hodnotné.

Z toho vyplývá i náš dnešní experiment: zkuste si poslechnout  hip-hop nebo úplně jiný žánr, ale ten, který ve vás vzbuzuje sebedůvěru, sebeúctu, sebevědomí… Nakažte se tím, nechte se tímto pocitem prostoupit… a pak jděte a jednejte. Sledujte pak, jaký efekt to mělo – co to v druhých vzbuzovalo, jak s vámi jednali, co se dělo, jak vám bylo… Je to experiment, který nám může ukázat, že věci nejsou tak pevné, jak se zdají být, a to ani obraz nás samých.

music-2033561_1920

Autor: Jan Knetl

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: